Co mě dcera naučila

Nespěchej, vše stihneš!

Přišlo mi, že než se dcerka narodila, často jsem žila stylem "až budu ve třetí jako Mach a Šebestová... až mi bude 15....až mi bude 18... až půjdu na vejšku... až budu těhotná..." A nebo ještě hůř "jó, tenkrát, to to bylo krásný". Prostě snad až příliš časté řešení minulosti a plánování budoucnosti. 

Neříkám, že teď si nikdy nevzpomenu na ty milé dny mého dětství nebo studia. Rozhodně se občas zabývám myšlenkami na další dítě, budoucí bydlení i práci po MD. Dcera mě ale neučila žít mnohem víc přítomnosti. Najednou je každý den nějak hezčí a pro ni nový. Snad každý den zažije nějakou drobnost, která je pro ni, pro nás, poprvé. Žiji teď každým okamžikem a už nikam nespěchám. 

Radost z mála

Dcera ovlivňuje celé své okolí. Každý kdo jí vidí, hned se usměje. Hned je milejší. Ovlivňuje i moje vnímání světa. Nejen, ze se můj hlavní zájem proměnil v malou růžovou holčičku, ale najednou vidím radost ve věcech, kterých bych si dřív snad ani nevšimla. Děti, dceru nevyjímaje, mají dar vidět radost v drobnostech. Jak kouzelný úsměv umí vytvořit, když vedle ní spadne ze stromu velký žlutý list nebo když se jí na odrážedle podaří posunout se vpřed o 10 cm. I když pak padne do trávy, stále se směje. Takovou radost ze života, z maličkostí bych přála všem. 

A na závěr jeden můj oblíbený citát:

„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli"