Vítejte u Lucky Š.

  Nastává období Dušiček. Zrovna dneska na mě hned ráno vyskočila reportáž ČT. Lidé si letos za věnce na hroby svíčky dost připlatí. Podražil parafín, chvojí, plasty, práce... jeden věnec může vyjít i na 700.  Vůbec tomuhle šílenství nerozumím. Uctít památku zesnulého plastovým věncem, který ještě k tomu vytvořil někdo jiný?   Vzpomenout si na milovaného člověka, protože teď je ten čas, kdy se to dělá? Za 14 dní podmáčené a zničené věnce vyhodit do kontejneru za hřbitovní zdí. Pak to všechno skončí na skládce. Zas jen bordel, který tam bude pořád a každý rok se ta hromada kvůli našemu vzpomínání zas zvětší.  Na milované osoby bychom měli myslet často. Klidně i denně. Vzpomínat, jak nám s nimi bylo hezky. Časem by mělo zůstat jen to dobré. Taky často myslím na dědu. Jak mi mazal chleba sádlem. Jak krmil na zahradě Breta, jak se mnou drbal spolužáky ve škole (byl školník).  Když už chceme přímo na Dušičky udělat nějaký rituál, můžeme doma zapálit přírodní svíčku, ...

 Tenhle příspěvek je věnovaný všem zbytečně usmrceným kaprům.  🐟"Nechcete kapra? U nás už to nikdo nechce" 🐟"Já kapra normálně nejím, ale když jsou ty Vánoce tak to přetrpím" 🐟"Dostali jsme kapra , ale klidně vám ho dáme. U nás to nikdo nežere." 🐟"Náš táta stejně nemá na to, aby ho zabil a půjdeme ho zas pustit. Teď je ve vaně..." 🐟 "Na Vánoce se postím, nejím maso, jen rybu"  🐟"Ryba ale necítí bolest. A stres už vůbec ne." Pokud si neumíte Štědrovečerní tabuli  bez kapra představit a pochutnáte si na něm, budiž. Neberu vám to. Ale dost mě vytáčí výše zmíněné věty.  💚Kapr je živý tvor, který má obranné mechanizmy jako jakékoliv  jiné zvíře a chce žít. Mrtvý kapr je zdroj masa stejně jako kuře nebo kráva. Tohle masové vybíjení kaprů před svátky mi nikdy nebylo příjemné. Celý rok po sladkovodní rybě ani neštěkne pes a teď by se jí všichni "přejedli". (Není to tak u všech samozřejmě.)  🎄Vánoce vnímám spíš jako s...

Nespěchej, vše stihneš! Přišlo mi, že než se dcerka narodila, často jsem žila stylem "až budu ve třetí jako Mach a Šebestová... až mi bude 15....až mi bude 18... až půjdu na vejšku... až budu těhotná..."  A nebo ještě hůř "jó, tenkrát, to to bylo krásný". Prostě snad až příliš časté řešení minulosti a plánování budoucnosti.  Neříkám, že teď si nikdy nevzpomenu na ty milé dny mého dětství nebo studia. Rozhodně se občas zabývám myšlenkami na další dítě, budoucí bydlení i práci po MD.  Dcera mě ale neučila žít mnohem víc přítomnosti. Najednou je každý den nějak hezčí a pro ni nový. Snad každý den zažije nějakou drobnost, která je pro ni, pro nás, poprvé. Žiji teď každým okamžikem a už nikam nespěchám.  Radost z mála Dcera ovlivňuje celé své okolí. Každý kdo jí vidí, hned se usměje. Hned je milejší. Ovlivňuje i moje vnímání světa. Nejen, ze se můj hlavní zájem proměnil v malou růžovou holčičku, ale najednou vidím radost ve věcech, kterých bych si dřív snad ani nevšimla....

Jako matce a lektorce mi nedají poslední dny spát tyto články: Pohlavek dítěti je v pořádku, říká psycholog Klimeš. Výchovná facka může vymezit mantinely, říká ministr Jurečka. Rozhodně souhlasím s tím, že by neměli být pokutováni nebo, nedej bože, zavíráni rodiče, kteří nezvládnou vypjatou situací a ulítne jim ruka. Jen pro škobrtnutí, by jinak milující rodič neměl být trestán. Ale zcela jistě je třeba veřejné říkat, že fyzické trestání dětí není standardní řešení situace a jde o emoční nezvládnutí. Fyzické násilí za mě vůbec nepatří do mezilidské komunikace obecně. Natož v rodině. V dnešní době, kdy je všude možnost poradenství (často zdarma), spoustu knih pro rodiče a děti, kde se rozebírají emoce i přístup a dialog, každý, kdo chce na sobě pracovat, může být rodič bez fyzické agrese jakéhokoliv typu. Rodiče často bijí děti za něco, na co není jejich mozek z hlediska vývoje připraven, aby pochopily. Batolata jsou egocentrická, starší děti se zase učí nápodobou a učí se komunikovat s...